Březen 2011

Cassandra Clare - City of Fallen Angels

31. března 2011 v 19:39 | zui* |  Recenze knih

MĚSTO PADLÝCH ANDĚLŮ (čtvrtá kniha ze série Smrtelné nástroje)
Autor: Cassandra Clare
Originální název: The City of Fallen Angels
Datum vydání: Anj: 2011, Cz: ???
Anotace:
Děj Města padlých andělů se odehrává po událostech ze Skleněného města. Zaměřuje se na Clary, Jace a Claryina nejlepšího kamaráda Simona a na to, jak se přizpůsobuje životu upíra, ale pořád je to pokračování a objevují se tam všechny postavy z Nástrojů smrti: Isabelle, Alec, Magnus, Luke, Jocelyn, Maia a mnozí další.
Ve Městě padlých andělů někdo vraždí Lovce stínů kteří dříve patřili ve Valentinova Kruhu, a nechává jejich těla v New Yorku v takovém stavu, aby vyprovokoval nepřátelství mezi Podsvětím a Lovci.
Bratrovražedná válka mezi upíry otřásá celým Podsvětím a pouze Simon - Denní upír, kterého chce mít každý na své straně - může rozhodnout kdo zvítězí; škoda jen, že on s politikou Podsvětí nechce mít nic společného.
Mezitím se Clary a Jace snaží rozlušti tajemství, které pro ně bude mít závažné osobní následky - následky, které by jejich vztah mohly posílit, nebo je naopak navždy odloučit.

No, nemůžu se dočkat až City of Fallen Angels konečně vyjde :D, jsem zvědavá jak to bude dále mezi Clary a Jacem, když nás (nebo mě aspoň určitě) anotace tak napíná :D... Jinak na obálce je Clary a Simon, kdyby jste to náhodou nepoznali :) ... A v dalším článku sem hodím nějaké ukázky z knížky :) ...
Taky už se nemůžete dočkat? :D


Tetovaný - ukázka z knihy

30. března 2011 v 15:00 | zui* |  Ostatní
"Svět nebyl vždycky takový, jak ho znáte," sdělil žonglér dětem. "Ach, ne. Byly časy, kdy bylo lidstvo s démony v rovnováze. Ta raná doba se nazývá věkem nevědomosti. Ví někdo proč?" Rozhlédl se po dětech vepředu a několik jich zvedlo ruce.
"Protože nebyly žádné chrany?" zeptala se jedna dívenka, když na ni Keerin ukázal.
"Správně!" zvolal žonglér a udělal přemet, který mu od dětí vynesl nadšený vřískot. "Věk nevědomosti byl pro nás sice děsivý, jenže tehdy nebylo démonů tolik a nemohli zabít všechny. Víceméně jako dnes lidé ve dne stavěli, co stihli, a démoni to noc co noc bořili.
A tak jsme bojovali o přežití," pokračoval Keerin, "přizpůsobovali jsme se, učili jsme se, jak před démony skrývat jídlo a dobytek a jak se jim vyhýbat." Jakoby v hrůze se rozhlédl kolem, pak zaběhl za jedno dítě a přikrčil se. "Žili jsme v dírách v zemi, aby nás nemohli najít."
"Jako králíčci?" rozesmála se Jessi.

Peter V. Brett - Tetovaný

29. března 2011 v 20:10 | zui* |  Recenze knih


TETOVANÝ (první kniha Démonské série)
Autor: Peter V. Brett
Originální název: The Warded man
Datum vydání: 2010
Anotace:
Noc co noc přicházejí s tmou jadrnci - démoni, kteří na sebe berou děsivou podobu i podstatu. Planou sžíravou nenávistí k lidstvu, vládnou nadpřirozenou silou a mocí. Po stovky let pozvolna vyhlazují lidské stádo, které se před nimi skrývá za magickými chranami - mocnými symboly, jejichž původ je zahalen tajemstvím a ochrana děsivě křehká.
Kdysi bojovali lidé s jadrnci za rovných podmínek a zastavili je. Jenže ty dny jsou dávno pryč. Démoni sílí, zatímco lidí díky každonočním útokům ubývá.
Nyní svítá lidstvu naděje. Tři mladí lidé, kteří přežili krutý démonský útok, se odváží o nemožné - vystoupí zpoza křehkého bezpečí chran a riskují vše v zoufalé snaze odhalit tajemství minulosti.
Arlen přinese jakoukoli oběť za svobodu. Truchlivá životní pouť ho dovede až za hranice lidské moci.
Rojer, zmrzačený démonem, který mu zabil rodiče, hledá útěchu v hudbě - a objevuje, že hudba může být stejně tak útočištěm jako zbraní.
Krásná Leesha se stane obratnou léčitelkou, ale lektvary mohou i ublížit...
Společně budou čelit noci.

Taaak na Tetovaného se plánuju vrhnout v nejbližší době, jen co bude nějaký ten čas :D. I když asi dám přednost Hunger games nebo V objetí temnoty a spousty dalších :). Mám teď tolik knížek na přečtení a vůbec nemám čas.
A co vy? Už jste The Warded Man četli? Co si o tom myslíte? :)

Evernight - ukázka z knihy

27. března 2011 v 19:52 | zui*

PROLOG

Do zdi narazil hoříčí šíp.
Oheň. Staré suché dřevo modlitebny se okamžitě vznítilo. Vzduch zaplnil tmavý olejovitý kouř, který mě škrábal v plicích tak, že jsem se rozkašlala. Moji noví přátelé zděšeně vykřikli, popadli zbraně a připravili se na boj o svůj život.
Tohle se děje kvůli mne.

Vzduchem létal jeden šíp za druhým a plameny šlehaly čím dál výš. Zoufale jsem hledala Lucasovy oči. Věděla jsem, že mě za každou cenu bude chtít chránit, ale i on byl v nebezpečí. Kdyby se mu něco stalo kvůli mně, nikdy bych si to neodpustila.
Přestože mě štiplavý kouř pořád nutil do kašle, popadla jsem Lucase za ruku a běžela jsem s ním ke dveřím. Ale oni už tam na nás čekali.
V bezprostřední blízkosti modlitebny stála řada temných, hrůzu nahánějících postav. Nikdo z nich se neoháněl zbraněmi, přesto byla jejich hrozba patrná na první pohled. Přišli si pro mě. Přišli potrestat Lucase za porušení jejich pravidel. Přišli zabíjet.
Tohle všechno se děje kvůli mně. Jestli Lucas zemře, bude to moje vina.
Nebylo kam utéct. Nemohli jsme zůstat na místě, protože všude okolo nás šlehaly plameny a já jsem cítila, jak mě pálí na kůži. Brzy se zřítí strop a všechny nás rozmačká.
Venku čekali upíři.

Město z kostí - Ukázka z knihy

23. března 2011 v 21:45 | zui* |  Ostatní
Uždibla si kousek čokolády. "V Bílým domě jsou démoni?"
"Dělal jsem si legraci," řekl Jace. "Aspoň myslím." Přemýšlivě pokrčil rameny. "Určitě by se o tom vědělo."
"Myslím, že prostě jenom nechtěla, abych od ní byla moc dale­ko. Myslím mámu. Potom, co umřel táta, se hodně změnila." V hla­vě se jí ozval Lukův hlas. Už jsi nikdy nebyla stejná, po tom, co se to stalo. Ale Clary není Jonathan.
Jace zdvihl jedno obočí. "Pamatuješ si na otce?"
Zavrtěla hlavou. "Ne. Umřel, než jsem se narodila."
"To máš štěstí," řekl. "Aspoň se ti po něm nemusí stýskat."
Od kohokoli jiného by to znělo nehorázně, v Jaceově hlase však pro změnu nebyla patrná žádná hořká ironie, jen bolestný smutek po otci. "Přestane to časem?" zeptala se. "Myslím to stýskání."
Úkosem se na ni podíval, ale neodpověděl. "Přemýšlíš o svojí mámě?"
Ne. O své matce takhle nepřemýšlela. "Spíš o Lukovi."
"I když se tak vlastně nejmenuje." Zamyšleně si ukousl kus jablka a řekl: "Přemýšlel jsem o něm. Něco mi na jeho chování nesedí..."
"Je to zbabělec." V Claryině hlase se ozývala hořkost. "Slyšel jsi ho. Nepůjde proti Valentýnovi. Ani kvůli mé matce."
"Ale to je přesně -" Přerušila ho dlouhá řinčivá ozvěna. Ně­kde zvonil zvon. "Půlnoc," řekl Jace a položil nůž. Vstal a natáhl ruku, aby jí pomohl zvednout se na nohy. Prsty měl trochu lepkavé od jablečné šťávy. "Dívej se."
Upřeně pozoroval zelený keř s desítkami lesklých zavřených pou­pat, u něhož seděli. Chtěla se ho zeptat, na co se má vlastně dívat, ale on ji pohybem ruky zarazil. Oči se mu třpytily. "Počkej," řekl.
Listy keře nehybně visely. Najednou se jedno z pevně zavře­ných poupat zachvělo, nalilo se do dvojnásobné velikosti a pak se rozevřelo. Připomínalo to zrychlený film s rozkvétající květinou - křehké, zelené kališní lístky se rozevřely a uvolnily okvětní líst­ky zmačkané uvnitř. Byly poprášeny světlounkým zlatým pylem, jemným jako pudr.
"Á!" vydechla Clary, a když se podívala nahoru, zjistila, že ji Jace pozoruje. "Vykvétají každou noc?"
"Přesně o půlnoci," řekl. "Všechno nejlepší k narozeninám, Clarisso Frayová."
Cítila zvláštní dojetí. "Děkuju."
"Něco pro tebe mám," řekl. Zalovil v kapse a vytáhl nějaký před­mět, který jí pak vtiskl do dlaně. Byl to šedý kámen s menšími ne­rovnostmi, místy ohmataný do hladká.
"Páni," řekla Clary a otáčela kámen v ruce. "Ale víš přece, že když holky říkají, že chtějí velký kámen, vlastně tím doopravdy ne­myslí, že chtějí velký kámen!"
"Moc vtipné. Ale tohle není obyčejný kámen. Je to runový ká­men s čarodějným světlem, jaký mají všichni lovci stínů."
"Aha." Podívala se na kámen s novým zájmem a sevřela jej v dla­ni, stejně jako to viděla u Jace. I když si tím nebyla jistá, zdálo se jí, že jí mezi prsty proniká paprsek světla.
"Přinese ti světlo," řekl Jace, "i v nejtemnějších stínech tohoto i jakéhokoli jiného světa."
Strčila si kámen do kapsy. "Tak děkuju. Je od tebe hezký, žes mi dal dárek." Měla pocit, že ji napětí mezi nimi tíží na hrudi jako vlhký vzduch. "Je to rozhodně lepší než vana špaget."
"Pokud tuhle osobní informaci někomu prozradíš, budu tě mu­set zabít," sdělil jí pochmurně.
"No, když mně bylo pět, chtěla jsem, aby mě máma nechala točit v sušičce s oblečením," řekla Clary. "Rozdíl je jen v tom, že mi to nedovolila."
"Možná proto, že točení v sušičce na prádlo může být osud­né," podotkl Jace, "na rozdíl od těstovin. Pokud je ovšem nevařila Isabela."
Z květů půlnočního keře už začaly opadávat lístky. Pomalu se sná­šely k zemi a třpytily se jako úlomky hvězd. "Když mi bylo dvanáct, chtěla jsem tetování," řekla Clary. "Ani to mi máma nedovolila."
Jace se nezasmál. "Většina lovců stínů přijímá ve dvanácti první znamení. Musela jsi to mít v krvi."
"Možná. I když pochybuju, že by většina lovců stínů chtěla mít na levým rameni vytetovanýho Donatella ze Želv ninja."
Jace se zatvářil nechápavě. "Ty jsi chtěla mít na rameni želvu?"
"Chtěla jsem tím zakrýt jizvu po neštovicích." Trochu si spus­tila ramínko tílka, aby mu mohla ukázat bílou jizvičku na rameni. "Vidíš?"
Podíval se jinam. "Už je pozdě," řekl. "Měli bychom jít zpátky dolů."
Clary si rozpačitě vytáhla ramínko na původní místo. Proč by ho měly zajímat její pitomé jizvy?
Následující věta jí vypadla z pusy bez jakéhokoli vědomého roz­hodnutí z její strany. "Tys někdy... chodil s Isabelou?"
Tentokrát už se na ni podíval. Měsíční svit vysál z jeho očí veš­kerou barvu, takže teď byly spíš stříbrné než zlaté. "S Isabelou?" řekl bezvýrazně.
"Já myslela -" Teď byla ještě více na rozpacích. "Simon se na to ptal."
"Možná by se měl zeptat jí."
"Asi se mu do toho nechce," řekla Clary. "Ale to je vlastně úplně jedno. Nic mi do toho není."
Na tváři se mu objevil znervózňující úsměv. "Odpověď zní ne. Tedy ne, že by o tom občas jeden nebo druhý z nás neuvažoval, ale ona je pro mě skoro jako sestra. To by nešlo."
"Chceš říct, že ty a Isabela jste nikdy -"
"Nikdy," potvrdil Jace.
"Nesnáší mě," poznamenala Clary.
"To není pravda," řekl k jejímu překvapení. "Jenom ji znervóz­ňuješ, protože vždycky byla jediná dívka v davu obdivovatelů, a teď už to tak není."
"Ale ona je přece tak krásná."
"Ale ty taky," řekl Jace, "a navíc úplně jinak než ona. Toho si nemohla nevšimnout. Vždycky chtěla být malá a křehká, víš? Nelíbí se jí, že je vyšší než většina kluků."
Clary na to nic neřekla, protože ji vůbec nic nenapadlo. Krásná. Řekl jí, že je krásná. To jí předtím ještě nikdo neřekl, kromě její matky, ale to se nepočítá. To je přece povinnost matek, myslet si, že jsou jejich děti krásné. Zírala na něj.
"Asi bychom měli jít dolů," zopakoval. Byla si jistá, že je mu její upřený pohled nepříjemný, ale nedokázala přestat.
"Tak dobře," řekla nakonec. K její velké úlevě zněl její hlas normálně. Další úlevu pocítila, když se otočila a mohla se koneč­ně dívat jinam. Měsíc, teď už přímo nad jejich hlavami, zářil tak jasně, že bylo světlo jako ve dne. Mezi dvěma kroky si všimla, že se na zemi něco bíle zablýsklo. Ležel tam nůž, jímž Jace okrajoval jablka. Rychle uskočila, aby na něj nešlápla, a ramenem vrazila do Jaceova ramene. Natáhl ruku, aby ji podržel, zrovna když se k němu otočila a chtěla se mu omluvit, a pak ji tou rukou najed­nou objímal a líbal ji.

Cassandra Clare - Nástroje smrti

22. března 2011 v 18:45 | zui* |  Recenze knih


MĚSTO Z KOSTÍ
Autor: Cassandra Clare
Originální název: City of Bones
Datum vydání: 2009
Anotace:
Když se patnáctiletá Clary Frayová vydá do newyorského klubu Pandemonium, vůbec netuší, že se stane svědkyní vraždy, kterou navíc spáchají tři teenageři se zvláštním tetováním na těle a podivnými zbraněmi v rukou. Mrtvé tělo pak jednoduše zmizí. Nejde jen tak zavolat policii, když jsou vrahové pro všechny ostatní neviditelní a na místě činu nezbyla ani kapka krve, která by napověděla, že tu zemřel člověk. A byl to vůbec člověk?
Zde se Clary poprvé setká s "lovci stínů", bojovníky, kteří mají chránit svět před démony. Během čtyřiadvaceti hodin je Clary vtažena do jejich světa, její matka totiž zmizí a na samotnou Clary zaútočí démon. Proč by se ale démoni zajímali o obyčejné lidi, jako je Clary a její matka? A jak je možné, že má Clary najednou "vnitřní zrak"? To by rádi věděli i lovci stínů...




Lauren Kate - Torment

21. března 2011 v 17:40 | zui* |  Recenze knih


TORMENT (druhá kniha ze série Fallen)
Autor: Lauren Kate
Originální název: Torment
Datum vydání: ??
Anotace:
Peklo na Zemi. To je pro Luce čas, kdy je vzdálená od svého andělského přítele, Daniela.
Trvalo jim věčnost najít jeden druhého a teď to byl on, kdo jí řekl, že musí jít pryč. Dost dlouho na to, aby mohl lovit Vyvržence (Outcast) - nesmrtelní, kteří chtějí Luce zabít.
Daniel Luce schová ve Shoreline, škole na skalnatém pobřeží Kalifornie s neobvykle nadanými studenty - Nephilim, děti či pokrevní příbuzní vzniklí ze spojení padlých andělů a lidí.
Ve Shoreline se Luce dozví, co Stíny jsou a jak je může použít jako okna ukazující její předchozí životy. Čím více se Luce učí, tím více se dozvídá, že Daniel jí neřekl tak úplně všechno. Něco skrývá - něco nebezpečného.
Co když Danielova verze minulosti není až tak pravdivá? Co když je Luce předurčena být s někým jiným?

DISKUZE: Happy endy nebo tragické konce?

18. března 2011 v 15:00 | zui* |  Moje ...
Ahoj, tak jsem přemýšlela co je vlastně v knížkách, nebo i ve filmech lepší? Když to skončí tím ohraným "a žili šťastně až do smrti a pokud neumřeli tak tam žijou dodnes" nebo raději tragedií, kdy hlavní hrdina třeba zemře?

Zajimalo by mě, co si o tom myslíte vy? "HAPPY END" nebo "TRAGIC END"?

Podle mě, je to tak napůl. Hlavně některé filmy teda končí špatně a vlastně je to nejlepší konec jaký mohl být. Co kdyby skončily dobře? Tak zapadnou do jedné dlouhatánské řady špatných filmů, na které se nikdo nedívá...
Skuste si představit třeba Romea a Julii? Co kdyby Julie nevypila ten jed? Romeo by si nemyslel, že je mrtvá a nezabil by se on a ani ona. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Divné, že? Myslíte, že by se z toho stalo po generace uznáváné a stále oblíbené dílo?

A některé knihy zase musí prostě skončit dobře, jinak se jim stane to samé. Nikdo by je nečetl... Nebo by jste si snad přečetli knihu, kde větší část knihy doufáte, že se vše nakonec v dobré obráti a láska/dobro vyhraje? A co když se to na poslední chvíli zvrtne a bum! Láska i dobro je v háji?
Představte si třeba takovou Vampýrskou Akademii... co kdyby se z Dimitrije nestal Strigoj, ale rovnou ho zabili? Nebo co kdyby nenašli způsob jak ho přeměnit zpátky na dhampýra? Nene, tohle je prostě pro tento příběh špatný konec, který by zaručeně odradil skoro všechny fanoušky.

Co si o tom myslíte vy? Který konec upřednostňujete? :)

no doufám, že na tohle alespoň někdo odpoví :) a i kdyby ne, nebojte se, nevzdám a to a otravovat budu dál :D... Ale víte jak, potěší to :)

Nestíhám, nestačím ...

16. března 2011 v 20:28 | zui* |  Moje ...
Zdravím :),

Sorry, ale tenhle týden se tu nebude moc nic dít pravděpodobně. Mám toho strašně moc... Samé písemky, oslavy narozenin, chystání, učení... prostě hrůza! Sem totálně KO... Ani nemám čas sem hodit nějaký ten článek...

Teď jsem si našla chvíli, protože se přemlouvám, abych se šla učit... když lidi, mě se tak strašně nechce! Mám toho až nad hlavu...

A nejhorší je, že v počítači na mě čeká spousta knížek na přečtení ... Město z popela a Město z kostí od Cassandry Clare , Hvězdný prach od Neila Gaimana , Mercy Thompson - Zkřížené hnáty (4. díl) od Patricii Brigs, Percy Jackson - Prokletí titánů (3. díl) od Ricka Riordana, Sága prokletých od Margit Sandemo... Kdy já se k nim dostanu??

Je to tak strašně lákavé prostě se vybodnout na učení a jít se začíst do nějaké úžasné knížky... Nevíte nějaký způsob, abych se chtěla učit?? :D

No tak se moc omlouvám těm co sem chodí, i když vás asi moc není :D Ale snad sem někdo někdy zabrousí :)

Mějte se krásně, krásněji než já a těm kdo mají taky tak moc učení Hodně štěst a pevné vůle :)

Cassandra Clare - Město z popela

13. března 2011 v 17:00 | zui* |  Knihy ke stažení





Stahuj: ZDE

Typ souboru: .doc

Jazyk: Čeština

Velikost souboru: 2,93 MB

Cassandra Clare - Město z kostí

13. března 2011 v 15:00 | zui* |  Knihy ke stažení






Stahuj: ZDE

Typ souboru: .doc

Jazyk: Čeština

Velikost souboru: 2,47 MB

Patricia Briggs - Mercy Thomson

13. března 2011 v 13:05 | zui* |  Recenze knih

MĚSÍČNÍ PÍSEŇ (první kniha ze série Marcy Thomson)
Autor: Patricia Briggs
Originální název: Moon Called
Datum vydání: 2006
Anotace:
Vlkodlaci můžou být nebezpeční, když se jim připletete do cesty, ale pokud jste opatrní, nechají vás na pokoji. Umí se dobře skrývat před lidmi, ale já nejsem člověk. Když na ně narazím, poznám je a oni poznají mě - Mercy Thompsonovou…
Mercy Thompsonová má za souseda vlkodlaka. V autodílně opravuje mikrobus patřící upírovi. Její bývalý šéf je gnón…
Ale ani Mercy není úplně normální… a její pouto s tajemným světem nadpřirozena ji brzy dostane do pořádného průšvihu.









VA 4: Nejlepší nebo nejhorší díl?

12. března 2011 v 22:26 | zui* |  Moje ...
Tak jsem se konečně dočetla VA 4 :D ... Divné že? Trošku pozdě, když už mám dávno přečtený 5. i 6. díl. Ale prostě se mi nechtělo pouštět se do knížky, kde byl Dimitri strigoj a možná právě proto se mi moc nelíbila.
No nakonec jsem se překecala a přečetla to. I když jsem četla spoustu názorů na to, že je to nejlepší díl, tak můj názor to není. Já jsem asi prostě na ty šťastné chvilky no :), takže mým favoritem je pořád 3. díl :D. Kravavý slib na mě prostě nějak moc nezapůsobil... možná to bude tím, že jsem měla chuť praštit Rose, když nechávala ať z ní Dimitrij pije a byla v tom svém "deliriu", vážně bych ji praštila kdybych mohla :D.
A Dimka? Bylo to tak ... divné,spíše až strašidelné. I když se choval (občas) jako on, prostě to nebyl on. No, myslím, že mě teď budou strašit ve snech ty jeho červené zorničky a tesáky...

A co vy? Líbil se Vám tenhle díl, nebo jste na tom stejně jako já? Jaký na to máte názor?

Mediátor - Krajina plná stínů - Ukázka z knihy

11. března 2011 v 17:57 | zui* |  Ostatní
Začala jsem se cejtit trapně kvůli tomu, jak jsem se chovala předtím v autě. Fakticky. Když jsem se procházela pokojem, říkala jsem si, tak fajn, není to tak špatný. Zatím to ujde. Možná to bude v pohodě, možná že v tomhle domě nebyl nikdy nikdo nešťastnej. Možná si to všichni ti lidi, co tady kdy schytali kulku, zasloužili…
Říkala jsem si to, dokud jsem nedošla až k oknům nad verandou a nevšimla si, že na sedátku, který tam pro mě Andy tak pozorně umístil, už někdo sedí.
Někdo, kdo nebyl ani můj příbuznej, ani nepatřil k Somnovi, Mimoňovi nebo k Prófovi.
Otočila jsem se na Andyho, abych zjistila, jestli si všiml vetřelce. Nevšiml, přestože seděl tady, přímo Andymu před očima.
Ani moje mamka ho neviděla. Ale viděla můj obličej a já se dovtípila, že se asi netvářím moc nadšeně. Zhluboka se nadechla a zasténala. "Ne, Suze. Už zase?"
ne že bych chtěla komplikovat věci v tom krásným novým pokoji. Ani náhodou. Takže jsem se k duchovi v okně obrátila zády a hlesla: "To nic, mami. V pohodě. Pokoj je super. Moc díky."
Bylo vidět, že mi moc nevěří. Mamku není lehký oblafnout. Bylo vidět, že tuší, že se se mnou něco děje. Jenomže nedokázala zjistit, co vlastně. Ale myslím, že to bylo jen dobře, protože kdyby to zjistila, pořádně by to s ní zamávalo. Mamka je televizní reportérka. Věří jen tomu, co vidí. A duchy vidět neumí.
Nedokážu ani říct, jak hrozně ráda bych na tom byla stejně.
"Fajn," řekla zdráhavě. "To ráda slyším. Měla jsem trochu starost. Myslím… to, jak nemáš ráda staré domy…"
Už byla ve dveřích, když se najednou otočila a řekla, s modrýma očima plnýma slz: "Chtěla bych, abys byla šťastná, Suzie. Vždycky jsem chtěla jenom to. Myslíš, že tady budeš šťastná?"
Objala jsem ji. V těch kotníkovejch botách jsem stejně vysoká jako ona. "Nedělej si starosti, mami," řekla jsem. "Budu tady fakt šťastná. Už teď si připadám jako doma."
"Vážně?" posmrkla mamka. "Nelžeš?"
"Nelžu." A taky že jsem nelhala. Jako doma. U mě v ložnici v Brooklynu byli duchové v jednom kuse.
Mamka odešla a já za ní opatrně zavřela dveře. Počkala jsem, dokud byly slyšet její kroky na schodech. Teprve když odezněly, obrátila jsem se k oknu.
"Fajn," řekla jsem směrem k sedátku v arkýři. "Co jseš sakra zač?"
Tvrdit, že ten chlápek vypadal překvapeně, když jsem na něj promluvila, by bylo hodně přehnaný.Vůbec nevypadal překvapeně. Prostě se jenpodíval za sebe přes rameno, aby zjistil, na koho to mluvím.
Za ním se samozřejmě rozprostíral jen úchvatnej výhled na carmelskej záliv. A tak se zase otočil zpátky ke mně, a když si uvědomil, že se moje oči dívají přímo na něj, vydechl "Nombre de Dios" tak, že by z něj Ginu, která měla slabost pro hispánský kluky, klepla pepka.
"Dovolávat se vyšších bytostí nemá cenu," upozornila jsem ho, přitáhla si křesílko s růžovým potahem a sedla si. "Pokud sis ještě nevšiml, On ti moc pozornosti nevěnuje. Jinak by tě tady nenechal hnít už -" prohlídla jsem si jeho oblečení, který pamatovalo časy, kdy se po Západě potuloval Buffalo Bill, "- jak dlouho? Sto padesát let? Kdys vlastně natáhnul bačkory?"
Podíval se na mě očima, který byly tak temný a lesklý jako inkoust. "Co je to… natáhnout bačkory?" zeptal se hlasem trochu ochraptělým z toho, jak ho dlouho nepoužíval.
Protočila jsem panenky. "Zabalit to. Zhebnout. Zajet do penálu. Nohama napřed. Čuchat ke kytkám zespoda." Když jsem z jeho zmatenýho výrazu pochopila, že pořád ještě nechápe, dodala jsem trochu podrážděně: "Umřít."
"Aha," přikývl, "umřít." Ale místo odpovědi jen potřásl hlavou. "Nechápu to," pronesl s náznakem údivu v hlase. "Nechápu, jak to, že mě vidíš. Celou věčnost mi nikdo neodpovídal -"
"No jo," přerušila jsem ho netrpělivě. Tohle jsem slyšela už mockrát. "No, tak vidíš, časy se mění. Co máš za průšvih?"
Podíval se na mě těma svýma inkoustovýma očima. Řasy měl delší než já. Nestává se mi často, že bych se setkala s duchem, co by vypadal jako řízek, ale tenhle kluk… ten musel stát fakt za hřích, když byl naživu. Protože teď je po smrti a já se stejně pokouším nakouknout, jak vypadá jeho tělo pod bílou košilí, kterou měl rozepnutou skoro až k pasu, takže vidím jeho snědej hrudník a taky kousek břicha. Mají duchové svaly? To bylo něco, co jsem nikdy předtím neměla příležitost - nebo chuť - prozkoumat.
Ne snad, že bych se dala tím, jak vypadal, nějak ovlivnit nebo tak něco. Nakonec, jsem přece profesionálka.
"Průšvih?" opakoval. Jeho hlas byl sametovej a anglicky mluvil naprosto bez přízvuku tak, jako bych ráda začala mluvit já, kdybych se dokázala zbavit brooklynskýho polykání souhlásek. Bylo v něm jasně něco hispánskýho, což dokreslovalo i to jeho Dios a jeho snědá pleť, ale jinak byl Američan jako já - nebo spíš, jako moh bejt Američanem někdo, kdo se narodil předtím, než se Kalifornie stala součástí Států.
"Jo," odkašlala jsem si. Trochu se otočil a opřel se nohou o světlemodrý potah sedátka. Tak jsem se mohla definitivně přesvědčit, že je to tak - duchové mají svaly, a jaký! Jeho břišní partie se napjaly a pod rozepnutou košilí jsem zahlídla i jemný tmavý chloupky.
Polkla jsem. Pořádně.
"Průšvih," opakovala jsem. "Problém. Proč jseš tady?"

Meg Cabot - Mediátor

11. března 2011 v 17:33 | zui* |  Recenze knih


KRAJINA PLNÁ STÍNŮ (první kniha ze série Mediátor)
Autor: Meg Cabot
Originální název: The Mediator - Shadowland
Datum vydání: 2004
Anotace:
Šestnáctiletá středoškolačka Susannah Simonová viděla svého prvního ducha, když jí byly dva roky. Od té doby se její svět hemží nešťastnými zbloudilými dušemi, které potřebují pomoc, aby se dostaly do "země stínů". A pomáhat jim je právě úkolem mediáotrů, lidí, kteří mají vzácnou schopnost vidět a hovořit se zesnulými. Navenek je ovšem Suze normální šestnáctiletá středoškolačka, která se musí vyrovnávat s matčiným sňatkem, přírůstkem tří nevlastních bratrů do rodiny i stěhováním z New Yorku do Kalifornie a změnou školy...
Ale už první den v novém místě Suze zjistí, že její pokoj ve starém domě je obydlen šarmantním duchem snědého mladíka, který tam přišel o život někdy před sto lety; u její školní skříňky pak straší podstatně mladší a nebezpečnější duch školačky Heather, která si po rozchodu s přítelem prostřelila hlavu. Heather je plná zuřivosti a jejím jediným cílem je zabít kluka, který ji zradil. Susannah se stane dalším terčem její pomstychtivosti, protože nastoupila do školy na Heatheřino místo a mrtvá dívka je přesvědčená, že jí chce Suze ukrást bývalé přátele a vlastně celý minulý život. Nakonec se agresivní "duch roztleskávačky" stává smrtelným nebezpečím pro celou školu. Vypadá to, že ho může zastavit právě jen Susannah...

Oblíbené stránky

10. března 2011 v 19:19 | zui* |  Oblíbené stránky

... Skvělé překlady anglických knížek...


... knížky ...


... a zase knížky :D ...


... blog o Vampire Academy ...


... another great blog about books ...


... and another books (too) :D ...


... překlady knih od Sherrilyn Kenyon :) ...


... skvělé překlady Bratrstva Černé Dýky a Školy noci :) ...

Lauren Kate - Pád

10. března 2011 v 18:46 | zui* |  Recenze knih

FALLEN
Autor: Lauren Kate
Originální název: Fallen
Datum vydání: 2011?
Anotace:
Je tu něco až bolestně povědomého okolo Daniela Grigoriho.
Tajemný a lhostejný, dostal se do centra pozornosti Luce Pride od prvního okamžiku na inetrnátní škole Sword & Cross v dusném městečku Savnnah v Georgii. On je jediným světlým bodem v místě, kde jsou mobilní telefony zakázány, ostatní studenti jsou psychicky narušení a bezpečnostní kamery sledují každý váš pohyb.

I když Daniel nechce mít s Luce nic společného - a dává to dost jasně najevo - nemůže ho nechat jít. Přitahována k němu jako můra ke světlu, musí zjistit, co Daniel tak zoufale drží v tajnosti... i kdyby ji to mělo zabít.


Tuhle knížku jsem začala číst na tomto blogu, protože zatím vyšla pouze v angličtině. Po přečtění anotace, jsem si myslela že to bude mírně řečeno blbost, ale Fallen mě překvapil. Hodně :). I když na blogu chybí dopřekládáný kousek do konce, tak můžu říct, že Fallen rozhodně už teď patří mezi mé oblíbené knihy :). Už jenom to prostředí "školy pro psychopaty" (mírně řečeno v některých případech :D) je docela neobvyklé. A vlastně skoro do poslední chvíle jsem nevěděla co je vlastně Daniel zač. I když Luce mi chvilkama připadala jako stalker :D... Pro nás romantičky prostě dokonalá knížka :)

J. R. Ward - Bratrstvo černé dýky

10. března 2011 v 17:00 | zui* |  Recenze knih

MILENEC Z TEMNOT (první kniha ze série Bratrstvo černé dýky)
Autor: J. R. Ward
Originální název: Dark lover
Datum vydání: 8.4.2010
Anotace:
Úvodní román slavného cyklu představuje tajné bratrstvo šesti upírských bojovníků, ochránců svého rodu. Ti ve skrytu noci vedou nekonečnou a neúprosnou válku se svými odvěkými nepřáteli o svá území v Caldwellu. * Nejkrvežíznivějším z nich je vůdce bratrstva, Wrath, který touží odplatit dávnou vraždu svých rodičů. Avšak když jeden z jeho nejstatečnějších bojovníků padne a zanechá po sobě nevlastní dceru, musí za ni Wrath převzít zodpovědnost. Zavede ji do světa neživých, o němž dosud neměla tušení, do světa smyslnosti, o níž se ji nesnilo ani v nejdivočejších snech. * Dvoumetrová Wrathova postava zahalená v kůži ztělesňuje čirý děs. Dlouhé černé vlasy spadající doprostřed čela, oči, jež nikdy nikdo nespatřil, ukryté pod tmavými brýlemi. Ramena dvakrát širší, než má většina mužů.




Crescendo - Ukázka z knihy

10. března 2011 v 16:36 | zui* |  Ostatní
Využila jsem toho momentu a rukama mu zaplula pod tričko. Myslela jsem jen na to, že miluji, jak je jeho tělo pod mými dotyky horké. Jakmile jsem se dotkla místa na jeho zádech, kde by měly být jeho jizvy, na pozadí mých myšlenek vybuchlo vzdálené světlo. Perfektní temnota narušená oslepujícím světlem. Bylo to jako dívat se do vesmíru na miliony kilometrů vzdálený výbuch. Má mysl byla vtažena do Patchovy, kde odpočívaly tisíce vzpomínek, když jsem náhle ucítila, jak mě bere za ruku a posouvá ji níž, dál od místa, kde začínala jeho křídla, a najednou bylo všechno úplně normální.
"Pěkný pokus," zamumlal, jeho rty narážely na mé, zatímco mluvil. Kousla jsem ho do spodního rtu. "Kdybys měl šanci nakouknout do mé minulosti tak, že by ses dotkl mých zad, taky bys těžko odolal pokušení."
"Těžko od tebe držím ruce dál i bez tohohle bonusu."
Zasmála jsem se, ale rychle zvážněla. I když jsem se na to značně soustředila, jen ztěží jsem si vzpomněla, jaký byl můj život bez Patche. Když jsem v noci ležela v posteli, jasně jsem si vybavila Patchův smích, způsob, jakým se usmíval, dotek jeho dlaní - tak horký, jemný a rozkošný při kontaktu s mou pletí. Ovšem jen ztěží jsem si vybavovala vzpomínky z předchozích šestnácti let. Možná proto, že v porovnání se vzpomínkami na Patche vybledly. A nebo nebylo co si zapamatovat.
"Nikdy mě neopouštěj," řekla jsem Patchovi, vzala ho za lem trička a přitáhla si ho blíž.
"Jsi moje, andílku," zamumlal mi do kůže na čelisti. Nastavila jsem mu krk, zvala ho, aby mě líbal všude. "Máš mě navždycky."
"Ukaž, že to myslíš vážně," řekla jsem slavnostně.
Chvíli mě pozoroval, pak si sáhnul za krk a odepnul stříbrný řetízek, který nosil ode dne, kdy jsem ho potkala. Neměla jsem ponětí, odkud ho má nebo jaký má význam, ale věděla jsem, že je pro něj důležitý. Byl to jediný šperk, který nosil a schovával ho pod tričkem přímo na kůži. Nikdy jsem ho neviděla ho sundat.
Natáhl ruce k mému krku a připnul mi ho. Kov mi spadl na kůži, stále od něj byl zahřátý.
"Dostal jsem ho, když jsem byl archandělem," řekl. "Pomáhal mi rozeznat pravdu od klamu."
Opatrně jsem se řetízku dotkla, jeho důležitost ve mně vzbuzovala úctu. "Funguje ještě?"
"Pro mě ne." Propletl naše prsty a políbil mě na zápěstí. "Je tvůj."
Sundala jsem si z prostředníčku na levé ruce prstýnek a podala mu ho.
Patch vzal prstýnek mezi prsty a tiše ho zkoumal.
"Táta mi ho dal týden předtím, než ho zabili," řekla jsem.
Střelil po mě očima. "To nemůžu přijmout."
"Je to pro mě ta nejdůležitější věc na světě. Chci, abys ho měl." Zavřela jsem mu dlaň kolem prstýnku.
"Noro," zaváhal. "To nemůžu přijmout."
"Slib mi, že si ho vezmeš. Slib mi, že nám to nikdo nezkazí."
Sledovala jsem ho, nenechala ho, aby se podíval jinam. "Nechci bez tebe žít. Nechci, aby to někdy skončilo."
Patchovy oči byly břidlicově černé, tmavší než milion tajemství nahromaděných na sobě. Odvrátil zrak na prstýnek ve své dlani a pomalu ji otevřel.
"Slib, že mě nikdy nepřestaneš milovat," zašeptala jsem.
Pořád tak lhostejně přikývnul.
Vzala jsem ho za límeček a přivinula si ho k sobě, líbala ho horlivěji, abych zpečetila náš slib. Propletla jsem své prsty s jeho, prstýnek se nám zaryl do dlaní. Stejně jsem mu nebyla dost blízko. Prstýnek se mi zaryl hlouběji do ruky, až protrhl kůži. Krevní přísaha.
Když už jsem si myslela, že zkolabuju pod nedostatkem vzduchu, odtáhla jsem se, položila své čelo na jeho. Oči jsem měla zavřené, dýchala jsem zhluboka. "Miluju tě," zamumlala jsem. "Asi víc, než bych měla."
Čekala jsem, až odpoví, ale sevřel mě pevněji, skoro ochranitelsky. Podíval se k lesům za cestou.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
"Něco jsem slyšel."
"To jsem byla já. Řekla jsem ti, že tě miluju," řekla jsem, usmívala se, přejížděla mu prstem po ústech.
Čekala jsem, že se usměje, ale stále se díval mezi stromy, jejichž siluety vrhaly stíny, a větve se kývaly ve větru.
"Co tam je?" zeptala jsem se, následovala jeho pohled. "Kojot?"
"Něco je špatně."