Mediátor - Krajina plná stínů - Ukázka z knihy

11. března 2011 v 17:57 | zui* |  Ostatní
Začala jsem se cejtit trapně kvůli tomu, jak jsem se chovala předtím v autě. Fakticky. Když jsem se procházela pokojem, říkala jsem si, tak fajn, není to tak špatný. Zatím to ujde. Možná to bude v pohodě, možná že v tomhle domě nebyl nikdy nikdo nešťastnej. Možná si to všichni ti lidi, co tady kdy schytali kulku, zasloužili…
Říkala jsem si to, dokud jsem nedošla až k oknům nad verandou a nevšimla si, že na sedátku, který tam pro mě Andy tak pozorně umístil, už někdo sedí.
Někdo, kdo nebyl ani můj příbuznej, ani nepatřil k Somnovi, Mimoňovi nebo k Prófovi.
Otočila jsem se na Andyho, abych zjistila, jestli si všiml vetřelce. Nevšiml, přestože seděl tady, přímo Andymu před očima.
Ani moje mamka ho neviděla. Ale viděla můj obličej a já se dovtípila, že se asi netvářím moc nadšeně. Zhluboka se nadechla a zasténala. "Ne, Suze. Už zase?"
ne že bych chtěla komplikovat věci v tom krásným novým pokoji. Ani náhodou. Takže jsem se k duchovi v okně obrátila zády a hlesla: "To nic, mami. V pohodě. Pokoj je super. Moc díky."
Bylo vidět, že mi moc nevěří. Mamku není lehký oblafnout. Bylo vidět, že tuší, že se se mnou něco děje. Jenomže nedokázala zjistit, co vlastně. Ale myslím, že to bylo jen dobře, protože kdyby to zjistila, pořádně by to s ní zamávalo. Mamka je televizní reportérka. Věří jen tomu, co vidí. A duchy vidět neumí.
Nedokážu ani říct, jak hrozně ráda bych na tom byla stejně.
"Fajn," řekla zdráhavě. "To ráda slyším. Měla jsem trochu starost. Myslím… to, jak nemáš ráda staré domy…"
Už byla ve dveřích, když se najednou otočila a řekla, s modrýma očima plnýma slz: "Chtěla bych, abys byla šťastná, Suzie. Vždycky jsem chtěla jenom to. Myslíš, že tady budeš šťastná?"
Objala jsem ji. V těch kotníkovejch botách jsem stejně vysoká jako ona. "Nedělej si starosti, mami," řekla jsem. "Budu tady fakt šťastná. Už teď si připadám jako doma."
"Vážně?" posmrkla mamka. "Nelžeš?"
"Nelžu." A taky že jsem nelhala. Jako doma. U mě v ložnici v Brooklynu byli duchové v jednom kuse.
Mamka odešla a já za ní opatrně zavřela dveře. Počkala jsem, dokud byly slyšet její kroky na schodech. Teprve když odezněly, obrátila jsem se k oknu.
"Fajn," řekla jsem směrem k sedátku v arkýři. "Co jseš sakra zač?"
Tvrdit, že ten chlápek vypadal překvapeně, když jsem na něj promluvila, by bylo hodně přehnaný.Vůbec nevypadal překvapeně. Prostě se jenpodíval za sebe přes rameno, aby zjistil, na koho to mluvím.
Za ním se samozřejmě rozprostíral jen úchvatnej výhled na carmelskej záliv. A tak se zase otočil zpátky ke mně, a když si uvědomil, že se moje oči dívají přímo na něj, vydechl "Nombre de Dios" tak, že by z něj Ginu, která měla slabost pro hispánský kluky, klepla pepka.
"Dovolávat se vyšších bytostí nemá cenu," upozornila jsem ho, přitáhla si křesílko s růžovým potahem a sedla si. "Pokud sis ještě nevšiml, On ti moc pozornosti nevěnuje. Jinak by tě tady nenechal hnít už -" prohlídla jsem si jeho oblečení, který pamatovalo časy, kdy se po Západě potuloval Buffalo Bill, "- jak dlouho? Sto padesát let? Kdys vlastně natáhnul bačkory?"
Podíval se na mě očima, který byly tak temný a lesklý jako inkoust. "Co je to… natáhnout bačkory?" zeptal se hlasem trochu ochraptělým z toho, jak ho dlouho nepoužíval.
Protočila jsem panenky. "Zabalit to. Zhebnout. Zajet do penálu. Nohama napřed. Čuchat ke kytkám zespoda." Když jsem z jeho zmatenýho výrazu pochopila, že pořád ještě nechápe, dodala jsem trochu podrážděně: "Umřít."
"Aha," přikývl, "umřít." Ale místo odpovědi jen potřásl hlavou. "Nechápu to," pronesl s náznakem údivu v hlase. "Nechápu, jak to, že mě vidíš. Celou věčnost mi nikdo neodpovídal -"
"No jo," přerušila jsem ho netrpělivě. Tohle jsem slyšela už mockrát. "No, tak vidíš, časy se mění. Co máš za průšvih?"
Podíval se na mě těma svýma inkoustovýma očima. Řasy měl delší než já. Nestává se mi často, že bych se setkala s duchem, co by vypadal jako řízek, ale tenhle kluk… ten musel stát fakt za hřích, když byl naživu. Protože teď je po smrti a já se stejně pokouším nakouknout, jak vypadá jeho tělo pod bílou košilí, kterou měl rozepnutou skoro až k pasu, takže vidím jeho snědej hrudník a taky kousek břicha. Mají duchové svaly? To bylo něco, co jsem nikdy předtím neměla příležitost - nebo chuť - prozkoumat.
Ne snad, že bych se dala tím, jak vypadal, nějak ovlivnit nebo tak něco. Nakonec, jsem přece profesionálka.
"Průšvih?" opakoval. Jeho hlas byl sametovej a anglicky mluvil naprosto bez přízvuku tak, jako bych ráda začala mluvit já, kdybych se dokázala zbavit brooklynskýho polykání souhlásek. Bylo v něm jasně něco hispánskýho, což dokreslovalo i to jeho Dios a jeho snědá pleť, ale jinak byl Američan jako já - nebo spíš, jako moh bejt Američanem někdo, kdo se narodil předtím, než se Kalifornie stala součástí Států.
"Jo," odkašlala jsem si. Trochu se otočil a opřel se nohou o světlemodrý potah sedátka. Tak jsem se mohla definitivně přesvědčit, že je to tak - duchové mají svaly, a jaký! Jeho břišní partie se napjaly a pod rozepnutou košilí jsem zahlídla i jemný tmavý chloupky.
Polkla jsem. Pořádně.
"Průšvih," opakovala jsem. "Problém. Proč jseš tady?"
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama