Město z popela - ukázka z knihy

5. dubna 2011 v 19:00 | zui* |  Ostatní

"Ještě se zlobíš?"
Alek, který se opíral o stěnu výtahu, vrhl ve stísněném prostoru na Jace vzteklý pohled. "Já se nezlobím."
"Ale zlobíš." Jace vyčítavě mávl rukou směrem ke svému nevlastnímu bratrovi a pak vyjekl, protože mu paží projela ostrá bolest. Po tom, co se pod ním dnes odpoledne prolomila shnilá dřevěná podlaha a on spadl přes tři podlaží na hromadu starého železa, ho bolelo celé tělo. Měl pohmožděné dokonce i prsty. Alek, jenž teprve nedávno odložil berle, které mu pomáhaly v chůzi po boji s Abaddonem, nevypadal o mnoho lépe, než se Jace cítil. Měl zablácené šaty a kolem obličeje mu visely zplihlé prameny vlasů, slepené potem. Přes jednu tvář se mu táhl dlouhý šrám.
"Ale nezlobím," procedil Alek mezi zuby. "Jenom proto, žes tvr-dil, že dračí démoni už vyhynuli -"
"Říkal jsem, že skoro vyhynuli."
Alek na něj namířil prst. "Skoro," řekl a hlas se mu třásl hněvem,
"není ANI ZDALEKA DOSTATEČNÉ."
"Aha," opáčil Jace. "Asi budu muset požádat, ať kvůli Alekovi změní v učebnici démonologie údaj 'skoro vyhynuly' na 'zdaleka ne dostatečně vyhynulý'. Má totiž rád, když jsou příšery opravdu, ale opravdu pořádně vyhynulé. Budeš se pak cítit líp?"
"Ale no tak, kluci," vložila se do toho Isabela, která si do té doby prohlížela obličej ve výtahovém zrcadle. "Nehádejte se." Se zářivým úsměvem se obrátila k zrcadlu zády. "Bylo to sice trochu akčnější, než jsme čekali, ale zase to byla docela zábava, ne?"
Alek se na ni podíval a zavrtěl hlavou. "Jak to, že se nikdy nezašpiníš od bláta?"
Isabela přemýšlivě pokrčila rameny. "Mám čistou duši. Odpuzuje to špínu."
Jace si odfrkl tak hlasitě, že se k němu zamračeně otočila. Zatřepetal jí před obličejem zablácenými prsty s černými půlměsíci pod nehty. "Ty? Ty jsi skrz naskrz prohnilá."
Isabela se chystala odpovědět, ale výtah se právě za skřípění brzd zastavil. "Tuhle věc už by měl někdo opravit," řekla a trhnutím otevřela dveře. Jace za ní vyšel do vstupní haly a už se těšil, jak odloží zbroj a zbraně a dá si horkou sprchu. Přesvědčil své nevlastní sourozence, aby se s ním vydali na lov, i když ani jednomu z nich, se moc nelíbilo, že by měli lovit na vlastní pěst, když jim teď už neradil Hodge. Jace ale toužil po zapomnění, které mu přinese boj, po drsném rozptýlení při zabíjení a po zraněních, která ho přivedou na jiné myšlenky. A protože věděli, jak moc to chce, šli s ním a plížili se špinavými a opuštěnými podzemními tunely, dokud nenašli dračího démona a nezabili jej. Všichni tři pracovali v dokonalé shodě, jako obvykle. Jako jedna rodina.
Rozepnul si bundu a pověsil ji na věšák na zdi. Alek seděl vedle něj na nízké dřevěné lavičce a snažil se setřást z nohou zablácené boty. Tiše si broukal nějaký popěvek bez melodie, čímž dával Jaceovi najevo, že se přece jen tolik nezlobí. Isabela si vytahovala sponky z dlouhých černých vlasů, které jí postupně padaly na ramena. "Mám hlad," řekla. "Kdyby tady tak byla máma a něco nám uvařila."
"Ještě že tu není," poznamenal Jace, který si právě rozepínal pás se zbraněmi. "Šílela by kvůli těm kobercům."
"To máš tedy pravdu," promluvil čísi chladný hlas. Jace se rychle otočil, pořád ještě s pásem v rukou, a uviděl Marysu Lightwoodovou, která stála se založenýma rukama ve dveřích. Na sobě měla naškrobený černý cestovní kostým a její vlasy, stejně černé jako Isabeliny, byly staženy do tlustého ohonu, který jí sahal až do půli zad. Její ledově modré oči přejely přes všechny tři jako pátrací reflektor.
"Mami!" Isabela se vzpamatovala a běžela svoji matku obejmout. Alek vstal a připojil se k nim, i když se přitom pokoušel nedat najevo, že stále ještě trochu kulhá.
Jen Jace se nepohnul. V pohledu, kterým po něm Marysa přejela, bylo cosi, co ho zmrazilo namístě. Přece neřekl nic tak strašného, ne? Z její posedlosti starými koberci si dělali legraci pořád…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama